Reakce našeho váženého patrona Jiřího Raka na komentář Zdeňka Zacpala, který vyšel v sobotu 20. dubna v MF DNES.
Myslím, že bude dobré se vrátit k podstatě sporu, skutečně jde o maršála Radeckého? Skutečně pana Zacpala tolik vzrušuje vzpomínka na vojáka, který zesnul roku 1858? Jeho článek mne vede k názoru, že tomu tak není, že maršálův návrat na Malostranské náměstí cítí jako rozchod se sto let starou (a přibližně stejně dlouho, počínaje Ferdinandem Peroutkou, odmítanou) vizí českých dějin od roku 1620. Proč by se jinak rozčiloval nad působením jezuitů, útiskem nekatolíků, krachem habsburských financí za třicetileté války a podobnými záležitostmi, s nimiž Radecký opravdu neměl nic společného.
Každý pomník mluví především o době svého vzniku, v našem případě o Češích a Rakousku v 19. století. Historiografie už dávno odmítla představu „žaláře národů“, o Palackém a Havlíčkovi se už mluví jako o obráncích Rakouska za revoluce 1848, hraje se konečně symfonie, kterou Bedřich Smetana zkomponoval na oslavu svatby Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské. Může se psát o Jungmannovi vyznamenanému Leopoldovým řádem i o finančním příspěvku císařské rodiny na stavbu Národního divadla. Nemluvě o Všeobecném občanském zákoníku a celé ústavní éře. Je prostě třeba se smířit s myšlenkou, že v rakouském 19. století došlo ke kulturnímu, ekonomickému a politickému rozmachu, který založil moderní českou existenci.
To není adorace ale konstatování, stačí pohled do dějin literatury, nebo hospodářských. Češi se prostě (aspoň na čas) stali moderním evropským národem. Monarchie, která to umožnila, si bourání svých pomníků nezasluhuje.
Jiří Rak