Deprecated: Methods with the same name as their class will not be constructors in a future version of PHP; Color has a deprecated constructor in /www/radecky.org/radecky.org/templates/rt_afterburner2/features/color.php on line 11
Zdeněk Zacpal: Chceme v Praze pomník katana? - Spolek Radecký Praha

Deprecated: Methods with the same name as their class will not be constructors in a future version of PHP; plgContentJw_sig has a deprecated constructor in /www/radecky.org/radecky.org/plugins/content/jw_sig/jw_sig.php on line 18

Je naším zvykem uveřejňovat v rubrice Polemika články našich odpůrců, stejně jako i naše reakce. V sobotu 20. dubna 2024 vyšel v MF DNES komentář odpůrce obnovy pomníku maršála Radeckého pana Zacpala. Níže si jej můžete přečíst.


Po sporech kolem repliky mariánského sloupu či kácení sochy sovětského maršála Koněva budí teď v Praze vášně snaha o navrácení pomníku rakousko-uherského vojevůdce Josefa Václava Radeckého na Malostranské náměstí.

Spolek Radecký neúnavně usiluje o novou instalaci pomníku rakouského maršála na pražské Malostranské náměstí. Celým jménem se jmenoval Josef Wenzel Radetzky von Radetz, narodil se v roce 1766 v Sedlčanech a zemřel v roce 1858 v Miláně. Jeho pomník byl odhalen ještě téhož roku, odstraněn byl po vzniku republiky v roce 1919. Příznivci této skulptury nacházejí pro svůj záměr podporu u některých politiků, dnes především u pražského radního za TOP 09 Jiřího Pospíšila.

O semináři „Maršál Radecký a jeho pražský pomník“, pořádaném Muzeem paměti XX. století, psal před několika dny i tento list (Vrátí se pomník známý z Cimrmana?, MF DNES, 6. 4.). I tam odpůrci projektu namítali, že Radecký coby proslulý okupant severní Itálie dal usmrtit asi čtyři tisíce Italů, kteří se pak v dalších dvou krvavých válkách stejně osvobodili. Odpůrcům pomníku se ale dostalo ujištění, že maršál byl poměrně humánní a bojoval prý proti největšímu nebezpečí 19. století, tedy proti nacionalismu.

Zazněly námitky, že nacionalismus vyvstával takřka všude jako reakce na cizí nadvládu a sílil právě potlačováním umírněných a neagresivních zastánců jazyka nebo tradic porobených. A že na krvavé nacionální boje třeba ve Švýcarsku nebo Norsku pod Švédy, tedy právě tam, kde se národnostní menšiny již v 19. století nepotlačovaly, nedocházelo. Stoupenci Radeckého ale kontrovali, že ani v těchto zemích nebyly poměry ideální. Debatu pak končili oblíbeným refrénem, že Rakousko nebylo tak špatné, že Radecký byl Čech jako poleno a že v Miláně je „Café Radetzky“. Nezmínili však už početné severoitalské pomníky, které dodnes uctívají hrdiny a oběti boje proti „rakouské tyranii“.

Ostuda před cizinci

Budou-li stoupenci pomníku Radeckého slavit úspěch, půjde jen těžko bránit podivu zahraničních návštěvníků, kteří po zběžném seznámení s českými dějinami užasnou: „Máte tak slavnou starou historii. Vytvořili jste tolik pozoruhodných kulturních výdobytků. A po třech staletích cizí nadvlády jste se za velké války dokázali vlastní silou opět osvobodit. Co vás to u všech čertů popadlo po sametové revoluci obnovovat oslavné pomníky příslovečného absolutismu a žaláře národů? Říše, která vháněla statisíce příslušníků vašeho národa do dynastických válek a v níž jste se vlastním jazykem ani nedomluvili na úřadech, na středních a vysokých školách?“

Zdá se, že si dnes necháváme podle návodu svatého Ignáce z Loyoly vydávat černé za bílé. A tak agenda strany „monarchistů“, adorující Habsburky, která v roce 2021 dostala ve volbách pouhých šestnáct setin procenta hlasů, bez výraznějších protestů prochází zemí jako nůž máslem. Jen je od oněch deklarovaných stoupenců „konzervatismu“, hlásajícího nezcizitelnost majetku, poněkud schizofrenní oslavovat nadvládu dynastie, která po Bílé hoře velice nekonzervativně zkonfiskovala tři čtvrtiny majetku Čechů a pod cenou je prodala nebo rozdala svým pomahačům, cizincům či římskokatolické církvi.

Jakýpak konzervatismus?

S konzervativní úctou ke starým institucím byla na štíru i likvidace prastarých politických a náboženských svobod, pobělohorská germanizace země, vyhlazení až dvě stě let starých a dříve většinových protestantských církví domácího původu a násilná habsbursko-jezuitská rekatolizace. Nemluvě o zrušení dřívějšího domácího, precedenčního práva, které do roku 1627 obdobně anebo vlastně spíš ještě lépe než v Anglii zabraňovalo účelovému zneužívání moci. A habsburská výměna oběživa v roce 1622, která ožebračila valnou část zbývající české populace, se podobala spíše komunistické měnové reformě v roce 1953. Historik Petr Hora ji charakterizoval jako „schůzku skupiny mafiánů, kteří vědomě a programově uskutečňovali finanční podvody a machinace neuvěřitelného rozsahu, aniž je za to kdy stihl přiměřený trest“.

Od doby národního obrození bývalo za smysl českých dějin považováno dospívání k humanitě, toleranci, lepšímu údělu lidí. Alespoň v teorii bylo přípustné vynášet jen nezištné obětavce, kteří šířili kulturu, humanitu nebo bránili vlast před cizími vetřelci. Až po roce 1989 se přestal brát ohled na mravní poslání. Politici nyní ochotně povolují symboly pouhé moci, aniž by jen v Praze zabránili odstranění asi 450 moderních, ideologicky povětšinou nevtíravých soch ze sídlišť, která, na rozdíl od již tak přeplněných center měst, potřebují umění ve veřejném prostoru nejvíc.

Samotná přítomnost triumfálních pomníků cizí moci na klíčových místech veřejného prostoru odsouvá kritické myšlení stranou a umožňuje větší míru svévole, korupce a cynismu politiků pod záštitou vládnoucí náboženské ideologie. Což společnost rozděluje, maří spolupráci a zvýhodňuje ty, v jejichž zájmu je rozmazávat hranici mezi svobodou a nesvobodou, mezi útočníkem a obětí.

Máme-li ale být věrní duchu naší platné ústavy, je nasnadě navazovat spíš na tradice české státnosti a na ty historické výdobytky, které Čechům může závidět drtivá většina svobodymilovných lidí světa.

Třeba na nepřítomnost domácího absolutismu. Na to, že Češi sami postupně vyvinuli systém, v němž se krom krále na moci podílely i radnice a svobodné sněmy. Jejich váha byla posílena husitskou reformací, díky níž se od roku 1421 mohli na vysoké politice podílet i příslušníci nižších vrstev – rytíři a měšťané. Po kutnohorském smíru, tedy po roce 1485, se jednotlivci bez ohledu na víru mohli už 300 let před Anglií sdružovat do politických seskupení. Již koncem středověku u nás v případě nešťastného manželství existovala možnost rozvodu a nového sňatku. Systém náboženské tolerance a nepřítomnost inkvizice v převážně nekatolické zemi nepřímo umožňoval spolupráci hvězdářů, umělců, alchymistů či rudních odborníků i intelektuální výměnu lidí různých konfesí.

Budoucnost je otevřená

Ti, kteří se dnes snaží zlikvidovat či upozadit masarykovskou tradici a drtinovskou „úctu k poctivému přesvědčení“, mohou uspět, ale jak se říká: všeho do času. První republika se vstřícným postojem k národnostním menšinám a k Židům byla poslední suverénní demokracií ve střední, východní a jižní Evropě. A další a další generace se budou potkávat s jejím ovocem a výdobytky. Těžko přehlédnou její roli při konsolidaci národa, pomoci uprchlíkům, její kulturní rozkvět. A vůbec fakt, že tehdy se skromnějšími prostředky a v horších vnějších podmínkách šlo ročně vystavět větší, vlastně v českých dějinách rekordní počet domů, vil, založit největší počet nových škol a nemocnic v krásných originálních stylech.

Také v USA v éře „rekonstrukce“ po občanské válce bílí šovinisté stavěli oslavné pomníky otrokářům jako symboly triumfu nad stoupenci občanských svobod i menšinových ras a národností. Ano, vydržely nějakých 130 let. Jenže poté, co si větší počet lidí uvědomil jejich urážlivý a výhrůžný účel, jdou nyní i navzdory Donaldu Trumpovi po stovkách k zemi.

I u nás se po roce 1968 s okupanty konsolidovala neprůstřelná ideologie moci a její držitelé se opevňovali ve svých pozicích na věčné časy. Pádnou odpověď na beznaděj diváctva však dal v roce 1974 hudebník Jaroslav Hutka: podle něj většina lidí, kteří mluví o budoucnosti, o ní mluví jako o něčem, co nebude. Ale ona bude.