Někdejší premiér a předseda ČSSD Jiří Paroubek se opět zapojil do debaty o obnově pomníku maršála Radeckého článkem "Kdo jsou čeští vojevůdci" v názorové rubrice Lidových novin. Citujeme z článku:
Ve všech průzkumech veřejného mínění se ukazuje, že dějinně období, na které jsou dnešní Češi nejvíce hrdí, se jmenuje první Československá republika. Sice ne explicitně, ale implicitně z toho vyplývá, že i dnešní generace Čechů si uvědomují, že 300 let (vlastně dokonce 400 let) existence Čechů v habsburské monarchii bylo pro historii národa něčím cizorodým a nepatřičným. Řekněme si otevřeně, že za první republiky se bralo vše, co je úzce spojeno s bývalou rakouskou monarchií, jako něco, k čemu není možné se hlásit a co je v rozporu se vznikající republikánskou tradicí.
Snaha, že by se za první republiky vrátil na „své" původní místo na Malostranském náměstí někdejší pomník maršála Radeckého z Radče, ze kterého byl po vzniku republiky odstraněn, nebyla vůbec myslitelná. Nyní myslitelná zřejmě je. Nikdo z velkých mužů první republiky, ať už to byl Masaryk, Beneš, Švehla, či Klofáč, by nedostal nápad o něčem takovém vůbec uvažovat. Tedy, uvažovat o návratu pomníku rakouského vojevůdce, vlastně kondotiéra, který byl původem z českého šlechtického rodu, celý život sloužícího zatuchlé monarchii. A mluvícího celý život převážně německy (je otázka, zda česky vůbec uměl).
Prostě nepsaným politickým pravidlem první Československé republiky, na kterém se shodla zdrcující většina představitelů tehdejšího státu, byl naprostý rozchod se starým Rakouskem a jeho tradicí. A také se všemi symboly staré, prohnilé habsburské monarchie.
Celý článek si můžete přečíst na webu Lidovky.cz: Kdo jsou čeští vojevůdci…
K teorii pana expremiéra o tom, jaké jsou názory lidí na habsburskou monarchii doporučujeme jeden takový průzkum veřejného mínění, který pro Český rozhlas provedla společnost SC&C (viz Průzkum ke 100 rokům od vzniku Československa: kdyby se monarchie nerozpadla, měli bychom se lépe nebo stejně), případně sociální sondu pro Hospodářské noviny (viz Bylo by lepší, kdyby Rakousko-Uhersko přežilo? Řada Čechů si myslí, že ano, ale chtěli by v něm rovné postavení).
Že po roce 1918 českoslovenští představitelé usilovali o potlačení všeho, co by mohlo zpochybňovat legitimitu nově vytvořené republiky, je z historického hlediska pochopitelné, ale sto let je snad dostatečná doba, abychom se na vlastní dějiny dokázali podívat objektivněji a bez toho, abychom celá staletí habsburské vlády vyškrtávali či označovali posměšnými nálepkami.
Že se Josef Václav Radecký považoval za Čecha (což nebylo nijak v rozporu s tím, že byl věrným poddaným císaře) a česky dobře mluvil, je dostatečně zdokumentováno, tak jen pro ilustraci připomeňme jeho dopis, který v roce 1849 sám krásnou češtinou napsal obyvatelům Berounského kraje v poděkování za udělení čestného občanství: Památka, věnovaná mi rodinami z dědinek milých z krásné vlasti české, z dědinek, v nichž jsem útlé mládí své strávil, z míst, kde i kosti mých drahých rodičů práchniví. Ku kostem po otcích svých složil bych rád i své po těchto nesnázích dlouhého a často strastiplného živobytí, v lůno milené vlasti mé české.
Maršál Radecký hájil středoevropský prostor, který byl v jeho době od Prahy po Temešvár a od Milána po Lvov sjednocen v podobě podunajské monarchie. Nevedl útočné války, ale byl připraven bránit svou vlast před cizími agresory, ať už to bylo Sardinské království, Prusové, Napoleon nebo Turci. Právě teď v posledních měsících, kdy je jedna nám blízká země opět nucena bojovat proti agresi z východu, zatímco západní státy jsou k obraně zájmů střední Evropy zdrženlivé, je středoevropská spolupráce a tedy i odkaz Josefa Václava Radeckého aktuálnější než kdy jindy.