Na webu Art Antiques vyšel zajímavý článek historičky umění Kateřiny Kuthanové, shrnující historii stavby pomníku maršála Radeckého a pražskou pomíkovou tvorbu 19. století obecně, avšak stavící se kriticky k úsilí o jeho obnovu, přičemž pomník kriztizuje jak z uměleckého hlediska (motiv pozvedání maršála na štítě), tak z důvodu jeho neaktuálnosti pro dnešní dobu. Níže některé zajívavé pasáže:

Ruben se při výtvarně zajímavém ideovém námětu opřel o nepochopení germánské myšlenky vyzdvihování maršála na štítu. Ve starověku byl tímto gestem velitel provolán králem, kdežto Radeckého pozdvižením na štít vojáci jen oslavují. Právě tento Rubenův námět byl pak ještě v průběhu 19. století několikrát parodován a zároveň po odhalení díla uměleckou kritikou, a to jak českou, tak rakouskou, okamžitě napadán. Jednak proto, že šlo kompozičně o plagiát práce Horace Verneta, který na úvodním listu Historie de l’Empereur Napoleon z roku 1839 znázornil císaře Napoleona Bonaparteho, jehož na desce drží vojáci, a jednak pro již zmiňované nepochopení pozdvihování maršálka na štítu. Pro dnešního diváka je výpravná čitelnost pomníku Františka I. i Radeckého jen stěží uchopitelná. Toho si je vědom i sám Radeckého spolek a navrhuje při případném navrácení Radeckého pomníku umístit vedle monumentu též informační tabulku osvětlující výpravnost celého díla. Můžeme tedy namítnout, že pomník zde ztratil svoje poselství i možnou aktuálnost. Z veřejného prostoru navíc neodešla jen socha Radeckého, ale odešlo i Radeckého jméno, zakomponované v minulosti do místní kavárny či náměstí. I toho si je spolek vědom, a navrhuje tedy změnu či rozšíření komemorace na všechny vojáky padlé během válek v 19. století. Jenže pomník byl míněn jako oslava armády, a dochází tak k úplnému převrácení původní myšlenky.

(...)

Pomníky 19. století dnes už vnímáme spíš jako památky, z nichž základní funkce pomníku, tedy připomínání si osobnosti či události, přestala být politicky aktuální a stala se spíše oporou naší historické paměti. Do popředí se tak víc dostává umělecké ztvárnění a pomník se konečně vychyluje do polohy uměleckého díla. Umělecká kvalita pomníků ale není důvodem ke znovuopanovaní veřejného prostoru. Od toho máme lapidária, galerie, muzea a jiné instituce. Není tedy lepší otočit se ke své vlastní době, k času tady a teď, a budovat, když už vůbec pomníky, tak spíše připomínky, které jsou skutečně aktuál­­ní? Těm, kteří by se o to chtěli pokusit, doporučuji publikaci Manuál monumentu, jakýsi návod vedoucí od návrhu k realizaci. Městský prostor, a zvláště ten v historické části měst, není neomezený a nová současná díla jako otisky své doby by si zasloužil, snad už pro ten otisk politické doby uchovávaný skrze umělecké dílo, ne na věčnost, ale alespoň do chvíle, než dosavadní společenský systém nesmlouvavě nahradí doba nová.

Celý článek si můžete přečíst zde