V Deníku N před časem vyšel komentář Ondřeje Táborského, který se vyjadřuje k probíhající stavbě sochy Marie Terezie na Praze 6 a uvažovanému návratu maršála Josefa Václava Radeckého na Malostranské náměstí z extrémně levicových pozic, a tedy oba pomníky nepříliš překvapivě hodnotí velmi negativně. Ostatně posuďte sami, níže část textu věnovaná pomníku maršála Radeckého:

Pokud idea kamenné adorace habsburské panovnice vyznívala před několika lety jako upatlaná připomínka posametové snahy o „návrat do Evropy“, pak v současné době strhávání soch předmoderních symbolů nerovnoprávnosti působí již vyloženě jako obskurnost.

Projevem určité nostalgizace časů dlouhého devatenáctého století je umístění pomníku Josefa Václava Radeckého z Radče zpátky na Malostranské náměstí. Za myšlenkou navrátit jej na původní místo stojí totiž nejen politická vůle, ale také někteří historici, uměnovědci a památkáři. V nemalé míře jde o vynikající vědce starší generace, pro které byla jistá míra rehabilitace pozůstatků monarchie v devadesátých letech formou demytologizačního tažení vůči zažitým představám třísetletého úpění pod habsburským jhem. Jenže i jejich boj znamenal svým způsobem mytologizaci. Není žádným tajemstvím, že vojevůdce českého původu byl nejenom oporou vládnoucí dynastie, ale též jedním z potlačitelů revoluce roku 1848/49 v severní Italii.

Odsunutí Radeckého pomníku do sbírek Národního muzea proto nebylo mstou na maršálovi, ale vymazáním znaku nespravedlivého systému vlády. Oné formy moci, která za první světové války poslala miliony lidí na smrt v zákopech a na šibenicích nebo je odsoudila k doživotnímu traumatu a zmrzačení. Když lidé po roce 1918 tyto symboly minulé nadvlády odstraňovali, činili tak s nadějí na větší respekt k lidskému životu a touhou po rovnosti bez privilegií. S představou, že na každém z nich jako občance a občanovi záleží stejným způsobem.

Pomníky jsou díly značně reduktivními, mnohdy zatlačují do pozadí možné poklesky na straně zobrazovaného. V tomto ohledu je podobnost starého maršála s Ivanem Stěpanovičem Koněvem, jehož pomník Praha 6 nedávno odstranila, více než zřejmá. Radecký byl hrdinou pro vládnoucí dynastii a její elity, avšak zápornou postavou pro italskou občanskou společnost. Koněv je hrdinou boje proti nacismu, ale negativní figurou pro Maďarsko, kde v roce 1956 potlačil povstání. Oba měli zjevný talent na efektivní výkon násilí v službách vládnoucích.

Proč ovšem současná politická reprezentace pokračuje v podpoře zobrazování archaického výkonu moci, a ne občanské společnosti, kterou by podle předvolebních hesel měli reprezentovat? Již na první pohled je zřetelná tendence k oslavě osob a kultů monarchistických. Po vztyčování kamenných a kovových poct reprezentantům první republiky a různých odbojů jako by nazrál čas jít hlouběji do minulosti. Takovýto návrat k předdemokratickému lze přitom nahlížet jako určitou formu nostalgizace období, které chtěli naši předchůdci zapomenout, tak jako se my pokoušíme vymazat dobu šedivých aparátčíků.

...

Nicméně pomníky nevyjadřují jenom náš vztah k minulosti, ale i očekávání od budoucnosti, respektive naše současné hodnoty, na kterých chceme budoucnost vystavět. Jakákoliv úvaha o novém veřejném objektu by se proto měla odvíjet od vědomí, že mocenské postavení v dějinách nebylo založené na vyvážené reprezentaci všech složek společnosti. Nejde o to, že bychom měli ze svých dějinných vyprávění odstranit feudály, ale abychom se vyhnuli potřebě umisťovat je do společného prostoru. Setkávat se totiž každý den s vizuálním ztvárněním představitelů minulé moci by mohlo vytvářet ošidnou iluzi, že jen privilegovaná osoba může být přínosem.

Celý článek si můžete přečíst na webu Deníku N: https://denikn.cz/430298/zbavili-jsme-se-koneva-budeme-mit-rakouskou-panovnici-a-radeckeho-prazsti-politici-buduji-pomnikovy-skanzen/?cst=c85535399a8aab3b1d2a425b4624e012a217a022