Historik fotografie Pavel Scheufler napsal v roce 2017 pro časopis Reportér Magazín zajímavé zamyšlení nad jedním krásným snímkem pomníku maršálka Radeckého na Malostranském náměstí od Františka Fridricha z roku 1863, v němž přibližuje i osobnost Josefa Václava Radeckého a umělecké kvality jeho pomníku.
Jméno maršálka Radeckého v národě, z něhož vzešel, stále žije. Znovu a znovu se připomíná, že sice byl považován za jednoho z nejlepších vojevůdců a vojenských strategů 19. století, ale že ,,sloužil Habsburkům, což je minus”. Uvedené tvrzení je stejně naivní a ahistorické, jako chtít po Karlovi IV., aby byl ateista. Výročí Radeckého si na podzim 2016 připomněla Olomouc, kde byl načas velitel pevnosti, Sedlčany, kde se poblíž na zámku v Třebnici narodil, i Praha, kde byl postaven -a posléze odstraněn- pomník. Ve Vídni jezdecká socha vojevůdce stojí dodnes a vidíme ji na druhém snímku.Co vlastně pomník v Praze zobrazuje, jak pomník číst? Pomůže nám k tomu Kronika královské Prahy od Františka Rutha z roku 1904, kde na s. 691 čteme: ,,Socha Radeckého, 2.84 m vysoká, stojí na štítě, neseném od 8 vojínů (dělostřelce, myslivce, pěšáka, štýrského střelce, husara, námořníka, hulána a serežána).… Do r. 1884 byl český nápis na straně zadní; na výměnu tu tehdy mnozí prý hubovali… Pomník ulit byl v Norimberce z ukořistěných děl sardinských, jež daroval císař; váží 100 centův a stál 97 971 zl. 69 kr.“ Vojáci tedy zosobňují podstatné zástupce tehdejší armády a současně ilustrují jednotu mnohonárodnostní říše. Dělostřelec je Čech, dobrovolník z Tyrol, serežán je jihoslovanský typ. Vojevůdce má maršálskou hůl a vítězný prapor z válek o Lombardii. Postavy také symbolizují oblibu Radeckého mezi prostými vojáky. A u nejvyšších nadřízených zas byly oceňovány jeho výsledky, produkt jeho mimořádného vojenského talentu, odvahy řešit situace i překvapivě a nekonvenčně. Jako talentovaný voják z českého rodu neměl jinou možnost než sloužit ,,několika císařům”…
(...) Žádný jiný pomník v Praze nebyl za éry monarchie fotografován tak často jako ten věnovaný Radeckému. Je zajímavé porovnávat různá stanoviště fotografů. Všechny známé záběry zachycují pomník zepředu, od pohledu vojevůdce, takže postavy vojáků vzadu unikají pozornosti a dokonce se v popisech liší jejich počet (7 nebo správně 8). Snímek Františka Fridricha byl pořízen odvážně z nadhledu a náleží k těm nejpůsobivějším. Po převratu v roce 1918 byl pomník zahalen, aby neurážel kolemjdoucí, a koncem roku 1919 rozebrán. Žulový podstavec se čtyřmi bronzovými tabulkami s lokalitou bitev (Verona, Vicenza, Custozza, Novara) byl zničen, hlavní bronzová část byla přenesena do lapidária, kde je dodnes. (...)
Celý text si můžete přečíst na autorově webu scheufler.cz nebo na webu magazínu Reportér.