V Lidových novinách vyšel 18. srpna článek Karla Schwarzenberga o Josefu Václavovi Radeckém z Radče a na podporu obnovení jeho pražského pomníku.
(...) Třetím vojevůdcem byl Josef Václav Radecký z Radče, pocházející od Sedlčan. Z vojenského hlediska byl zřejmě právě on největším českým vojevůdcem. Nejenže navrhl plány pro bitvu u Lipska pod vedením Karla Schwarzenberga, který měl dost práce se sladěním vojsk různých evropských mocnářů, takže právem přenechal čistě vojenskou činnost právě svému velmi nadanému šéfovi generálního štábu, svému sousedovi od Sedlčan. Bitva u Lipska, zvaná též Bitva národů, byla největší své doby a znamenala porážku Napoleona, což zcela změnilo situaci v Evropě. Poté, dávno po smrti Karla Schwarzenberga, se vyznamenal v Itálii mnoha vítěznými bitvami. Porazil savojská vojska a italské povstalce, což mu ovšem bylo později vyčítáno. Nesmíme ale zapomínat, že byl vychován v duchu osmnáctého století. Přestože prožil více než polovinu století devatenáctého, veškeré myšlenky devatenáctého století mu zůstaly až do jeho smrti cizí. Netušil, že rudé košile jeho garibaldistických nepřátel se později stanou krojem českého Sokola. Dnes mu je jeho služba císaři vyčítána, ale v té době to byla samozřejmost bez alternativ. Císař byl i český korunovaný král – a František I. byl dostatečně moudrý na to, aby právě toto podtrhl.
Jeho pomník na nábřeží ho zobrazuje se svatováclavskou korunou na hlavě. Nikdo v osmnáctém a v první polovině devatenáctého století nepochyboval o tom, že Habsburkové jsou legitimní králové čeští. Dávno po císařově smrti psal Svatopluk Čech v krásné básni o otci Radeckém, který byl oblíbeným vrchním velitelem v Itálii, ale byl Čech jako Brno, o tom nebudiž pochyb.
Ostatně ve Svatovítském chrámu je jedna z nejkrásnějších bust právě jednoho z dávných příbuzných maršálka Radeckého z Radče od sochaře Petra Parléře. Valdštejnovi i Radeckému byla cizí představa, že by nebojovali za tehdejší královskou dynastii, viděli v panovníkovi legitimního krále.
(...)
Posuzujeme-li ale osobnosti té doby, musíme je vidět očima jejich generací, jak se tehdy identifikovaly. Podle tohoto pohledu je Radecký nejenom vynikající voják, ale také věrný a loajální služebník svého císaře a velký vlastenec své doby.
V roce 1918 byl jeho pomník odstraněn jako symbol služby Habsburkům. Určitým vzorem pro naši republiku byla Itálie – a on právě proti savojské dynastii mnohokrát a vždy vítězně bojoval, tudíž byl jeho pomník svržen. Nicméně my Češi jsme opravdu trochu divný národ. Angličané, Francouzi, Nizozemci, ale i Poláci, Maďaři a další své velké vojevůdce oslavují a právem si je připomínají. Lze si jen těžko představit, že by Rusové odstraňovali sochy generála Suvorova, protože sloužil carovi, nebo že by Francouzi odstraňovali sochy Napoleonových generálů. U nás se našich bojovníků poněkud straníme. To ale neznamená, že nebyli významní Češi velkými vojevůdci.
Myslím, že dnes, když už je monarchie více než sto let za námi a pomalu nacházíme střízlivý pohled na české dějiny, se můžeme také zamyslet, jestli by i Radecký, zajisté největší český vojenský velitel, nezasloužil, aby byl jeho pomník opět navrácen na Malostranské náměstí. Jak říkal Svatopluk Čech, otec Radecký byl svého času nejen u svých vojáků, ale i v Čechách velice oblíben.
Celý článek si můžete přečíst zde.