Vážení přátelé,

sešli jsme se ve středu o páté před pražským magistrátem, abychom tiše a důstojně, jak si přál náš svolavatel pan arch. Bárta z občanského sdružení Radecký 1766-2016, dali najevo, že vedle odpůrců znovupostavení Mariánského sloupu a pomníku maršála Radeckého, kteří měli z Betlémského náměstí přijít k magistrátu průvodem, zde jsou také zastánci návratu těchto kulturních skvostů na místa, která jim právem náleží.

Nakonec jsme tedy byli v těžké přesilovce. Jak již bylo popsáno, místo průvodu, který měl, jak je z příslušné sci-fi literatury známo, už zdaleka nahánět hrůzu svým zpěvem, se dostavili 3 pánové se silonovými prapory s kalichem. Vystoupili na schodiště radnice, zazpívali část starobylé písně „Jezu Kriste, štědrý kněže", a odešli. Zpívat dál totiž nemohli, protože pátá sloka té staré krásné písně č. 706 ( v kancionálu ) praví: Svatá Máří, Boží máti, ty nám račiž pomáhati...Nezáviděníhodná situace. Rozešli jsme se tedy též a jeden z našich účastníků to celé opravdu výstižně charakterizoval jako „milé ekumenické setkání".

Rád bych svou rekapitulaci včerejší epizody uzavřel otázkou, nebo spíše otázkami - tak o co tedy šlo? Že těžko mohou poctiví následovníci Mistra Jana, velkého ctitele Panny Marie, protestovat proti znovupostavení Její sochy, nechtějí-li se dostat na scestí, dá rozum. Byli to tedy vůbec Husité? Kde zůstal ten mediálně avizovaný průvod? Vypadá to, jak je dnes obvyklé, že většinu lidí to vůbec nezajímá, a pokud třeba Radeckého pomník nezabere příliš parkovacích míst na Malostranském náměstí, nebude s tím asi mít veřejnost větší problém. Koho tedy reprezentují pisatelé, kteří se svou argumentací vytrvale hlásí k „husitské revoluční tradici ," jak to přiléhavě s citem pro věc nazývá totalitní historiografie, a k mystifikacím, jejichž čas již dávno pominul?

Naštěstí pro všechny už bylo ve věci Mariánského sloupu řečeno také mnoho moudrých slov. Mnozí z vás a mnozí v médiích píší a mluví pravdu o našich dějinách, o skutečném historickém kontextu vzniku Mariánského sloupu, o jeho duchovním a společenském významu.

O umělecké hodnotě Mariánského sloupu, ale také o Radeckého sousoší z dílny bratří Maxů, není pochyb. Oba objekty byly a musí být chloubou každého kulturního města. Nicméně, Mariánský sloup byl rozbit, Radecký se stále krčí pod střechou Lapidária, a restaurace obou je předmětem věci nedůstojných debat.

Postřeh nad fotografií, že lidé kolem zničeného Mariánského sloupu nedávali najevo žádné nadšení, sedí. Cítili, že se stalo něco velmi zlého, a přišel na to nakonec i Franta Sauer . Bylo to brutální vandalství, a není nutno rozvažovat, na kolik to tehdy byl politicky podporovaný výlev revoluce. Je však třeba rozvažovat, kam jsme to my téměř za sto let dospěli, když nejsme schopni přijmout snahy našich spoluobčanů, ochotných toto vandalství napravit. V každém jiném případě a kdekoli v civilizovaném světě by občanská aktivita, která přichází nezištně veřejnosti vrátit krásné, cenné umělecké a historické dílo, byla předmětem podpory, díků, uznání, medializace - a tady? Zajisté by bylo složité nápravu po někom – po státu - požadovat, ale snaha zabránit občanským iniciativám v odčinění spáchané křivdy znamená vandalství stejného kalibru a je snahou bránit návratu slušné, svobodné společnosti reálných hodnot.

Přivítali jsme tedy s uspokojením pozitivní rozhodnutí pražské politické reprezentace ve věci Mariánského sloupu a ohrazujeme se proti všem pokusům je zvrátit. Stejně tak budeme argumentovat pro obnovu pomníku Radeckého, ze stejných pohnutek a přesvědčení.

PhDr. Milan Novák, Brandýs nad Labem