Deprecated: Methods with the same name as their class will not be constructors in a future version of PHP; Color has a deprecated constructor in /www/radecky.org/radecky.org/templates/rt_afterburner2/features/color.php on line 11
K výročí odstranění pomníku - Spolek Radecký Praha

Deprecated: Methods with the same name as their class will not be constructors in a future version of PHP; plgContentJw_sig has a deprecated constructor in /www/radecky.org/radecky.org/plugins/content/jw_sig/jw_sig.php on line 18

Před pár týdny jsme si připomněli 104 výročí přesunutí bronzového sousoší pomníku Radeckého z Malostranského náměstí do Lapidária Národního muzea.

Připomeňme si, že vybudování pomníku Josefu Václavu hraběti Radeckému z Radče zadala a financovala tehdejší Krasoumná jednota pro Čechy (Kunstverein für Böhmen), založená roku 1835 jako zemský vlastenecký spolek pro podporu výtvarného umění. Od roku 1839, kdy se stal jednatelem tehdejší prezident Společnosti vlasteneckých přátel umění hrabě František Antonín Thun-Hohenstein, stala se Jednota nejvýznamnějším sdružením pro podporu výtvarného umění v zemích Koruny české.

Krasoumná jednota pořídila pomník z vlastních finančních zdrojů i s přispěním dárců, jako byl excísař a král Ferdinand V. (I.), žijící v té době na pražském Hradě; přispělo hlavní město Praha, Zemský výbor království Českého a také panovníci států tvořících protinapoleonskou koalici let 1813–1814. Velký byl i příspěvek císaře Františka Josefa I., jenž věnoval dle dobové zvyklosti 10 000 kg bronzové slitiny z nepřátelských děl k odlití sousoší.

Již před polovinou 19. století se rodilo etnické i politické národní uvědomění. Střední vrstvy toužily vyrovnat svůj společenský status šlechtě, šlechta naopak přejímala mnohé z životního stylu měšťanstva. V duchu rodícího se národovectví, provázeného romantismem v umění, se města zdobila sochami svých velikánů, zemských či říšských osobností. Tematikou odkazovaly tyto památníky k výrazným postavám dávné i nedávné minulosti (v případě panovníků i přítomnosti); památníky byly dedikovány panovníkům, filosofům, vojevůdcům, hudebním skladatelům, spisovatelům a dalším výtečníkům. V mnohonárodnostním rakouském císařství, zrozeném v roce 1804, monumenty charakteristicky respektovaly státní multietnicitu a jen výjimečně připomínaly význam a činy občanů říše s poukazem na jejich národnost.

V zemích Koruny české v té době vzniká v duchu akademického romantismu řada uměleckých děl v kameni, bronzu i v šedé litině; prvním byl Přemyslův památník ve Stadicích, později pomník dalšího českého krále Františka I. Habsburského jako součást „Krannerovy kašny“, pomník Karla IV. na Křižovnickém náměstí a pomníky mnoha dalším říšským a českým osobnostem. Tak se i pomník Radeckého, vedle dalších soch a sousoší, stal v době svého vzniku součástí tohoto národního a romantického společenského pohybu v duchu širšího i užšího patriotismu. Pomník je vskutku monumentálním dílem, dle návrhu architekta Bernharda Gruebera perfektně sochařsky vytvořeným slavnými sochaři Josefem a Emanuelem Maxovými a řemeslně dokonale proveden. Pomník byl opatřen nápisy, jejichž jazyk byl podle aktuální politiky v čase měněn – němčina / čeština, to je ovšem jiná historie.

Pomník byl slavnostně odhalen císařem Františkem Josefem I. dne 13.listopadu 1858

Uběhlo 60 let i několik válek, včetně té Velké.

Habsburská říše neodolala rozkladu způsobenému jak prohranou válkou, tak touhou národů říše po uvolnění ze spojeného státního svazku. Inspirováni ideou sebeurčení, tvořili národní vůdcové nové státy; tak tomu bylo i v Zemích koruny české, byla vyhlášena Republika československá. Díky vůdčím osobnostem z domova i z emigrace se změna režimu odehrála klidně, jako pokojný převrat bez krveprolití.

Nějaké oběti ale přineseny byly: stala se jimi především bezbranná výtvarná díla, některými považovaná za symboly končícího režimu. Za oběť padl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, po celé zemi sochy sv. Jana Nepomuckého, prohlašované za projev rekatolizace, i pomníky, třeba (i litinové) sochy císaře Josefa II., jemuž nepomohl ani mýtus o jeho „pokrokovosti“. Stačilo, že byl Habsburk.

Převratová atmosféra se nemohla vyhnout ani maršálu Radeckému, resp. jeho památníku. Pan hrabě byl úředně vyhlášen za oporu svržené monarchie (kterou samozřejmě opravdu byl, neboť žil v polovině 19. století a dotáhl to až na maršála - jak tedy jinak?).

Tehdy se začíná vytvářet mýtus o příčinách odstranění pomníku, který u mnohých přežívá dodnes. Tedy: Odstranění pomníku požadovalo vyslanectví Italského království; pomník byl pro vlastenectví Pražanů zakryt, dokonce snad italskými legionáři po návratu z fronty a co nejdříve pak rozebrán a odstraněn z náměstí. Z mýtu se postupně zrodila „pravda“ dodnes opakovaná.

Ano, bylo to tak, při tom ale úplně jinak, jak to tak s ideologickými legendami bývá.

Italské vyslanectví se o pomník nezajímalo, zmínky o tom se nepodařilo nalézt a dnešní pan velvyslanec o tom neví. Pomník nezakrývali legionáři, ale pražští hasiči, jak ukazuje dochovaný filmový týdeník z roku 1918. Revoluční zápal tehdy vedl k touze zničit nejen Mariánský sloup či Radeckého sousoší, ale též jezdecké sochy císaře Františka I. jenž byl (a dnes již opět je) součástí Krannerova novogotického pomníku na Vltavském nábřeží. Důvodem zakrytí Radeckého monumentu byly nikoli snahy urychlit jeho odstranění, ale naopak zachránit toto skvělé sochařské dílo před zničením, jaké potkalo v záplavě revolučního obrazoborectví stovky soch světců, císařů a králů, erbů na palácích a dalších stop historického vývoje našich zemí. Našlo se naštěstí dost významných kulturních i politických osobností té doby, jež nehodlaly jen tak přihlížet ničení.

V té době také vstupuje na scénu Klub Za starou Prahu, jehož autorita díky známým osobnostem v jeho vedení byla tehdy zjevně velká.

Klub Za starou Prahu pomohl zabránit nejhoršímu, když vzal tato obě díla (jezdeckou sochu Františka I. a pomník Radeckého) v ochranu. Návrhy na demontáž a uložení sousoší na bezpečném a chráněném místě, jež Klub politickým autoritám předložil, skutečně znamenaly záchranu fyzické podstaty těchto vynikajících sochařských děl, i když bylo nutno obětovat jejich memoriální hodnotu i význam jako mimořádně kvalitních zkrášlujících prvků veřejných městských prostor.

A tak byl v roce 1918 pomník zakryt a v květnu 1919 zahájena odborná demontáž a záchranný transport do galerie soch - Lapidária města Prahy.

Vše doloženo řadou fotografií, filmovými záběry i zápisy z jednání Domácí rady Klubu Za starou Prahu.

Domácí rada Klubu se ochranou obou monumentů zabývala velmi aktivně, jak čteme např. v zápisu ze zasedání již 21.11.1918 (!) “Pomníky Františka a Radeckého. Usneseno, aby komise pp. Engel, Sochor, dr. Wirth a dr. Guth vypracovala návrh ve příčině jejich ochrany, popř. přeložení na jiné místo nebo nové úpravy“ – viz faksimile příslušného odstavce zápisu:

zapis KzSP 21.11.1918