Zpravodajský server CNN Prima News uveřejnil rozhovor s historikem Janem B. Uhlířem na téma bourání nepohodlných pomníků. Mimo jiné se věnoval také pomníku Josefa Václava Radeckého na Malostranském náměstí.
Pojďme hlouběji do minulosti. V listopadu 1920 strhli čeští vojáci na náměstí v Chebu bronzovou sochu císaře Josefa II. (1741–1790) a ulomenou pravou ruku si vítězoslavně odnesli do kasáren. Obdobně pak stejného panovníka likvidovali i v dalších městech. Dnes ale Češi proti Josefu II. vcelku nic nemají a učebnice dějepisu ho chválí jako osvíceného monarchu. Nemohly ty sochy zůstat na náměstích i po vzniku Československa?
Nemohly, i když měly. Nenávistná atmosféra vůči monarchii, kterou Československo v první dekádě své existence poctivě přiživovalo, bohužel nenabízela jinou variantu.
Nenávist je většinou záležitostí ulice, anebo snad chtěli tyto sochy bourat i političtí představitelé mladé československé demokracie?
Strhávání soch, pakliže se nejedná o diktátory s rukama od krve, považuji obecně za primitivní. Vždy je na vině ulice anebo fanatici. Budeme-li Československou republiku let 1918–1938 obecně považovat za slušný stát, je třeba si uvědomit, že i její otcové zakladatelé vyrostli ve slušném státě, tedy v habsburské monarchii, která jim poskytovala takovou míru svobody, aby se naučili být demokraty. Že by se profesorský sbor České univerzity Karlovy sešel například v roce 1919 za účelem fyzické likvidace nějakého ze symbolů monarchie, toho si opravdu nejsem vědom.
Jaké další sochy a pomníky bořila ulice po vzniku Československa? Jen malá část z nich opět stojí, které to například jsou?
Nejznámější zbořenou skulpturou po vzniku Československa byl bezesporu Mariánský sloup z roku 1650 na Staroměstském náměstí v Praze. Obnoven byl v roce 2020. Z Krannerovy kašny na dnešním Smetanově nábřeží v Praze byl v roce 1919 odstraněn císař František I. Ačkoli tento panovník vládl poměrně dávno, v letech 1792 až 1835, i on vadil rozvášněný davům v ulicích. Františkova kopie se na místo vrátila až v roce 2003.
A kdo se už na podstavce nevrátil?
O plošné likvidaci pomníků císaře Františka Josefa I. by se dalo vyprávět dlouho. Zajímavé a dosud nezpracované téma představuje rovněž mizení plastik spojených s germánskou mytologií z měst obývaných převážně německým obyvatelstvem. Jednoznačně mi nejvíce chybí jeden z nejslavnějších českých vojevůdců maršál Josef Václav hrabě Radecký z Radče, jehož pomník, ulitý z bronzu ukořistěných italských děl, stával v letech 1858–1919 na Malostranském náměstí.
Proč tam Radecký nestojí znova?
Netuším. Uměle vyvolaná zášť vůči habsburské monarchii již snad pominula a Radecký by dnešní Malostranské náměstí zajímavě oživil, byť by nemohl být přesně instalován na původní místo. Monarchii mnohé dlužíme. Nejen interpretačně. Rád bych odcitoval pasáž z románu Muž bez vlastností rakouského spisovatele Roberta Musila, jehož charakteristika Rakouska-Uherska, kterému přezdíval Kakánie, je nedostižná: „A tuto zemi spravovala osvíceně, skoro nepostřehnutelně, způsobem, jenž opatrně ulamoval všechny hroty, nejlepší byrokracie Evropy, jíž bylo možno vytknout jen jedinou chybu; že génia a geniální podnikavost u soukromých osob, které k tomu nebyly vyvoleny urozeným rodem nebo příkazem státu, pokládala za opovážlivost a drzost. Ale kdo si dá rád líbit, aby nepovolaní mluvili do jeho věcí! A kromě toho byl v Kakánii za hulváta považován vždycky jenom génius, ale nikdy, jak se to dělo jinde, už hulvát za génia.“
Jak je to s těmi hulváty a génii dneska?
Od pádu monarchie se kontinuálně dopouštíme osudové chyby: Řadu hulvátů považujeme za génie a zcela postrádáme odvahu říci jim pravdu do očí.
Celý rozhovor si můžete přečíst zde: Bojím se upozornit, že jízdu vpravo zavedli nacisté, říká historik o symbolech moci