Přátelé monarchisté, vážení naslouchající a kolemstojící, mám pro vás dobrou zprávu!

Kousek odtud stával od 13.listopadu 1858 do 5.května 1919 jeden z nejkrásnějších pomníků své doby, pomník českého šlechtice a rakouského maršála Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče.

Muže, jenž věrně a brilantně sloužil postupně pěti svým panovníkům, císařům a současně českým králům z domu Habsbursko–Lotrinského. Jak jinak - sloužil zájmům našeho tehdejšího státu, jehož byly země Koruny české významnou součástí, a jeho legitimním panovníkům.

Patřil k vojevůdcům, kteří v roce 1813 zbavili Evropu uchvatitele Napoleona a své kvality osvědčil i v roce 1848, kdy dokázal v severní Itálii porazit vojska sardinského krále Karla Alberta podporovaného Francií. Je známo, že zápas vedl jen s armádami protivníka, s minimálním trápením a ztrátami civilního italského obyvatelstva. Ne na všech frontách tehdejší Evropy se, jak známo, dařilo potlačit revoluční vzpoury s podobnou rozvahou.

Pomník Radeckému byl připravován ještě za jeho života. Jen pouhých deset měsíců po jeho smrti 5.ledna 1858 byl odhalen osobně Jeho císařským a královským veličenstvem Františkem Josefem I.

Bronzové sousoší z dílny bratří Josefa a Emanuela Maxů se stalo součástí urbanistického celku dolního Malostranského náměstí, výtvarným akcentem tohoto veřejného prostoru. V souvislosti s politickým vývojem prodělal koncem 19.století výměnu německého nápisu za český, aby se nakonec stal obětí momentálního vzedmutí nacionalistických a revolučních vášní po skončení Velké války.

Díky Bohu jej nepotkal stejný osud jako Mariánský sloup, stovky statuí sv. Jana Nepomuckého nebo habsburských panovníků. Ochrany pomníku před zničením se tehdy ujal Klub Za starou Prahu, jenž díky své tehdejší společenské autoritě přiměl úřady k tomu, že pomník byl hlídán a na jaře 1919 byl odborně demontován (stejně jako jezdecká socha Františka i. v Krannerově kašně na nábřeží), převezen do Lapidária Národního Muzea a zde opět sestaven a odborně restaurován.

V Lapidáriu dodnes čeká na svoji hodinu, kdy spolu s „rehabilitací“ maršála Radeckého se vrátí na své místo.

Naše dnešní doba, organizovaně zbavovaná tradic a plná zmatků, tisíců nejapných progresivistických nápadů a diktátu korektnosti, přinesla v posledních měsících již dvě pomníkové causy. Mariánský sloup, oběť nájezdu skupinky primitivů v listopadu 1918, je ostatně causa již třicetiletá – a dosud tento památník nestojí! Což je obecná hanba a důkaz, jak žel Bohu úspěšně dokáží nepatrné skupiny hlasitých křiklounů ovlivňovat rozhodování komunálních politiků. Pomník sovětského maršála v Dejvicích je věc prostá – je to mizerná socha, nedávno vztyčená jako jeden z posledních projevů řiťolezectví českých komunistů. Její místo je podle nás na čestném pohřebišti na Olšanech, tam, kde již 74 let spí věčný sen sovětští vojáci, jež do Prahy roku 1945 poslal právě on.

Nepřejeme si v žádném případě, aby z reinstalace pomníku Radeckého se stala pražská causa pomník č.3. Nebudeme sbírat podpisy – je to zjevně zbytečné, na rozhodování příslušných autorit to nemá vliv. Nepovedeme vášnivé diskuse o pocitech a ideologiích. Vyzýváme své přátele, aby se nenechali strhnout k pitomým hádáním na tzv. sociálních sítích. Jsme přesvědčeni, že racionální argumentace povede i u pražských politiků k poznání faktu, že Radeckého pomník prostě ve veřejném prostoru Prahy chybí a je nutno jej vrátit.

Vážení a milí, daleko více lze nalézt na webových stránkách Spolku Radecký Praha. Lze též přispět penězi na sbírkový účet, i se zúčastnit za pár dní, ve středu 13.11. od 17,00 setkání v Lapidáriu, u paty originálu sousoší.

Foto: Zdeněk Žalský

O Pochodu si můžete přečíst více na webu Koruny České